Zpět
V roce 1920 přišel Charles Ponzi v Bostonu s nápadem, který zněl skoro až neuvěřitelně. Tvrdil, že vydělává na mezinárodních poštovních kupónech. Koupí je levně v Evropě a v USA je promění za známky se ziskem. Investorům sliboval zhruba 50% výnos za 45 dní, případně 100% za 90 dní. Jenže realita byla méně elegantní.
Ve skutečnosti skoro nic smysluplně neinvestoval a starším investorům vyplácel výnosy z peněz těch nových. Během asi osmi měsíců od lidí vytáhl přibližně 15 milionů dolarů, což byly na tehdejší dobu obrovské peníze.
Celé to spadlo v létě 1920, když se kolem jeho zázračného byznysu začali motat novináři a úřady. To je přesně ta chvíle, kdy se Ponziho schéma sesype rychleji než dort na zadním sedadle auta. Ponzi byl v srpnu 1920 zatčen, v listopadu se přiznal k federálnímu poštovnímu podvodu a dostal pět let vězení.
Bernie Madoff ten samý princip nevymyslel, ale povýšil ho na luxusní verzi pro svět bohatých, slavných. Jeho schéma běželo desítky let a podle jeho vlastního přiznání fungovalo nejméně od začátku 90. let, až definitivně prasklo v prosinci 2008.
Klientům tvrdil, že jejich peníze investuje pomocí sofistikované strategie, která stabilně vydělává. Peníze ve skutečnosti často vůbec neinvestoval tak, jak tvrdil, a výběry klientů platil z vkladů nových investorů.
Konec byl skoro groteskně prostý. Během finanční krize roku 2008 chtělo příliš mnoho klientů najednou své peníze zpátky a ukázalo se, že v trezoru není poklad, ale ozvěna. Madoff 12. března 2009 přiznal vinu a 29. června 2009 dostal maximální trest 150 let vězení. FBI jeho podvod označuje za největší Ponziho schéma v historii. Madoff zemřel v dubnu 2021 ve vězení ve věku 82 let.
Enron byla americká společnost, která na přelomu tisíciletí obchodovala s energiemi. Ve skutečnosti ale měla obrovské dluhy. A místo aby je přiznala, přesouvala je do vedlejších firem, aby v účetnictví vypadala zdravě. Představte si to jako člověka, který má pět kreditních karet, ale tvrdí, že žádné dluhy nemá… protože jsou prý na kamaráda.
Aby to celé drželo pohromadě, firma navíc vykazovala zisky, které ještě ani nevznikly. Prostě si započítala budoucí peníze už dnes. V roce 2001 se začalo ukazovat, že tyto vedlejší firmy, na které byly dluhy schované, jsou vlastně pořád Enron. Důvěra zmizela během pár týdnů a firma zkrachovala. Investoři přišli o miliardy dolarů a zaměstnanci o úspory.
U WorldCom byl trik ještě jednodušší. Firma normálně utrácela obrovské peníze za provoz - třeba za pronájem telekomunikačních linek. To jsou klasické náklady, které snižují zisk. Jenže vedení si řeklo, že zisk by měl vypadat lépe. A tak tyhle náklady prostě přejmenovali na “investice”. A investice se do nákladů nepočítají hned, ale rozpočítávají se v čase.
WorldCom takhle vylepšil čísla asi o 11 miliard dolarů. Když se na to v roce 2002 přišlo, byl z toho jeden z největších účetních skandálů v historii. Firma zkrachovala a její šéf skončil ve vězení.
Victor Lustig byl podvodník staré školy. Žádné složité grafy, žádné účetní triky. Stačil mu oblek, sebevědomí a dobrý příběh. V roce 1925 přišel s nápadem, který zní jako vtip po třetím pivu. Vydával se za státního úředníka a tvrdil, že Eiffel Tower je ve špatném stavu a město ji chce prodat do šrotu.
Oslovil několik obchodníků se železem a vybral si toho, který nejvíc toužil po velkém kšeftu. Ten zaplatil… a Lustig zmizel. Bez Eiffelovky, bez peněz, ale s velmi slušným náskokem.
A teď přijde ta nejlepší část. Ten trik byl tak úspěšný, že se ho Lustig pokusil zopakovat. Ano, zkusil prodat Eiffelovku znovu. To už mu ale nevyšlo a musel zmizet z Francie. Nakonec byl dopaden v USA za jiné podvody a skončil ve vězení, kde také zemřel.
Když se na tyhle příběhy podíváte vedle sebe, začnou vypadat až podezřele podobně. Vždycky tam je hezký příběh, jistota, která působí až moc jistě, a nenápadný pocit, že tentokrát jste u toho správného kšeftu. A pak to praskne.
Takže až příště uvidíte investici, která vypadá jako zázrak na počkání, zkuste si vzpomenout: i Eiffelovka už byla jednou na prodej.
