Nemá cenu chodit kolem horké kaše a cucat si údaje z prstu. Na spolubydlení jsme se proto zeptali rovnou dvou lidí, kteří s ním mají bohaté a aktuální zkušenosti. Andrea (48) je rozvedená máma dvou dětí. V prosinci šli s manželem od sebe - naštěstí vyřešili vše bez dramatických scén. Děti mají ve střídavé péči a ty zůstávají doma v původním bytě, ve kterém se s bývalým manželem vždy po týdnu točí. Proto šla do spolubydlení s kamarádkou, která je sama v bytě 3+1.
A druhý na řadu v našem pořadu přichází Josef (25), který sdílí typický studentský byt 2+1 s bývalým spolužákem z vysoké, stejně starým Petrem.
“Největší výhodou spolubydlení je bezpochyby rozdělení nákladů na nájemném, službách a energiích. To vše si dělíme fifty fifty. Praha je poslední dva roky extrémně drahá i na nájem. A jít do nájmu jen sama mi přišlo jako šílené. V tuhle chvíli bych nedala peníze ani na kauci,” říká Andrea.
(MMCH - průměrná cena bytu v Praze je 490 Kč m2)
Ani Andreina výplata není nafukovací, a průměrně jí zbyde po zaplacení nákladů na byt ještě kolem 60 % z výplaty. Kdyby stejně velký byt platila sama, zbylo by jí jen 20 % a s tím moc nevyžijete, i kdybyste brali “kilo”.
Veškeré další služby - například streamovací kanály a internet si každá platí zvlášť. Proč ne společně? “Protože já mám úplně jiný biorytmus a záliby, než moje spolubydlící. Streamovací služby vlastně nevyužívám, nemám ani televizi. Radši si čtu. A když už mám chuť na nějakou online zábavu, stačí mi mobil a sociální sítě. Taky mám ráda svůj klid, když už se dostanu domů, chci vypnout. Jdu si zaběhat, nebo zacvičit jógu.”
Andrea má výhodu, že v bytě vlastně bydlí jen 14 dní v měsíci - zbývajících 14 dní tráví v původním bytě s dětmi a měsíčně platí za spolubydlení jen ¼ nájmu. A protože je to pro ni jen dočasné řešení, než se postaví zase na nohy, dává pro ni spolubydlení ekonomický smysl. Jídlo, oblečení a všechny osobní věci si platí sama, její spolubydlící také. Navzájem mají své životy oddělené, i když bydlí společně. Andrea je přínosem i pro spolubydlící a majitelku bytu zároveň. Pronajímá pokoj, který neměl využití a zároveň jí poklesly měsíční náklady.
V úplně jiné situaci je ovšem Josef a Petr. Znají se ze školy a v bytě už bydlí společně druhým rokem. Ani jeden z nich nemá žádné dlouhodobé závazky, žijí vlastně bezstarostný život. Tedy … dalo by se to tak říci. Byt je psaný na Josefa - stejně jako energie a další doplňkové služby a s Petrem mají jen dohodu “per huba” o tom, že všechny náklady jsou napůl. Měsíční platby odcházejí z účtu Josefa, to on nese celou zodpovědnost.
“No občas se stane, že nepošlu peníze v termínu Pepovi, protože na to prostě zapomenu. Ale on na to teda taky celkem často zapomíná, občas dostaneme upomínku, to je pravda.”
A jak je to s ostatními náklady? Kdo platí jídlo a další služby? “Jídlo jednou zaplatím já, jednou on. Nevedeme si tabulku kdo co platil, prostě si věříme, se známe už dlouho. Nakonec se vždycky dohodneme.”, říká skálopevně Josef.
Důvěra mezi nimi je věc obdivuhodná, ale nemusí se vyplatit. Například kdyby došlo k pojistné události, kterou zapříčiní Petr, bude ji muset řešit Josef, na kterého je byt napsaný. On také nese veškerou odpovědnost za to, že všechny poplatky budou uhrazeny včas a správně. Jejich důvěra mezi sebou je obdivuhodná, ale nemusí se nakonec vyplatit.
“Ale neměnili bychom. Žije se nám spolu dobře. Náklady máme na polovic se vším všudy!” říkají oba společně. Tak snad jim to vydrží, zatím je to win-win situace i pro ně.
Ať už se chcete pustit do spolubydlení podle Andrey nebo podle Petra a Josefa, spočítejte si, že můžete sice ušetřit, ale pořád budete v bytě bydlet s někým, ke komu musíte mít stopro důvěru.
