První fáze: přiznejte si to a klidně si pobrečte

Nikdo po vás nechce, abyste po každém neúspěchu děkovali vesmíru za „životní lekci“. Když to bolí, tak to prostě bolí. A to je v pořádku.

‍

Dejte si klidně den volna, vypněte mobil, Netflix i všechny ty sociální sítě, které se tváří, že ostatní mají život pod kontrolou. Dovolte si být chvíli smutní. Jen pozor, nesmíte si ze smutku udělat trvalé bydliště.

‍

„Smutek je jako déšť, nechte ho spadnout, ale nenechte ho zaplavit dům.“

‍

Pomáhá napsat si, co přesně vás trápí, nebo si o tom popovídat s někým blízkým. Není slabost říct „tohle se mi fakt nepovedlo“. Slabost je dělat, že je všechno v pohodě, když uvnitř bublá frustrace.

‍

Pokud padá i vaše finanční nálada, krok po kroku vám pomůže náš návod Jak si vytvořit nouzový fond zde.

‍

Druhá fáze: analyzujte, ale neobviňujte se

Když se prach po pádu usadí, přichází chvíle pro odstup a trochu nadhledu.
Zeptejte se sami sebe:

‍

• Co přesně se pokazilo?

‍

• Mohlo to dopadnout jinak?

‍

• Co udělám příště jinak?
  
  

Nejde o sebekritiku, ale o učení. To, že vám nevyšlo podnikání, vztah nebo cíl v práci, z vás nedělá neschopného člověka. Jen jste zjistili, že tahle cesta nevede tam, kam jste čekali.

‍

‍
A to je samo o sobě cenné poznání.

‍

Zapište si i ty nejmenší postřehy, třeba: „Příště si všechno víc ověřím.“ a buďte konkrétní, kde si to ověříte, jak to poznáte? nebo „Nemusím dělat všechno sám.“ Zdánlivé maličkosti často znamenají největší posun.Třetí fáze: restartujte se.

‍

Teď přichází ta zábavnější část.

Vezměte si čistý papír (nebo klidně aplikaci jako Notion, Todoist či obyčejný deník) a napište si tři malé kroky, které vás vrátí do hry.

‍

Ne dvacet, ne deset. Tři.

‍

Například:

‍

• Zavolám klientovi, kterému jsem slíbil/a víc, než jsem stihl/a splnit.

‍

• Přihlásím se na kurz, který mě posune.

‍

• Nastavím si plán na týden bez stresu, ale s disciplínou.

‍

A hlavně: začněte hned. Ne zítra, ne od pondělí. Jakmile uděláte první krok, hlava pochopí: „Jedeme dál.“

‍

Kdy je smutek ještě v pořádku a kdy už ne

Nikdo nemá stopky na to, za jak dlouho „by“ se měl vzpamatovat. Ale pokud:

‍

• už několik týdnů nemáte chuť do ničeho,

‍

• ztrácíte zájem o věci, které vás dřív bavily,

‍

• nebo máte pocit, že nic nemá smysl,
  
  

pak je to znamení, že je čas říct si o pomoc. Kamarád, rodina, terapeut, kdokoliv, kdo vás podrží. Někdy prostě potřebujeme druhou ruku, která nás zvedne ze země. A není na tom vůbec nic špatného.

‍

Selhání není konec, je to trénink

Každé selhání je vlastně upgrade. Získáte zkušenost, nadhled i sílu, kterou byste jinak nezískali. To, že vám něco nevyšlo, znamená jen jedno, zkusili jste to. A to je víc, než kdyby se člověk nikdy neodvážil vůbec začít.

‍

Takže až příště spadnete?

‍
Utřete prach, zkontrolujte kompas a jděte dál. Protože kdo se zvedne, ten vítězí.

‍