Když jsem byla na mateřské dovolené, propadla jsem pečení. Koláče, buchty, záviny, dortíky … co vás jen napadne, to jsem upekla. Ne že bych byla vyučená pekařka, prostě mě to chytlo. A šlo! Manžel říká, že to nejsou koláče, ale umělecká díla! (Tady je na něm vidět, jak mě miluje 🙂).
Postupem času začaly moje sladké výtvory získávat oblibu nejen u nás, ale i v okolí. A kamarádky s dětmi k nám začaly chodit na návštěvy už nejen kvůli tomu, abychom si pokecaly, ale hlavně pro to, aby je mohly ochutnat (samy mi to jednou přiznaly). Začala jsem uvažovat, že bych z koníčku mohla udělat něco víc.
A jednoho dne mě (při pečení, samozřejmě) to trklo:
"Proč si neotevřu vlastní kavárnu???”
S manželem jsme to probírali horem spodem, zleva zprava, a nakonec padlo rozhodnutí: jdeme do toho!!! Kavárna bude!!! Do začátku jsme si samozřejmě museli vzít půjčku. Nepotřebovali jsme zas tak tolik, stačilo nám 75 000 Kč. Na dobrou troubu, která peče všude stejně a na kafemašinu z druhé ruky (ale v perfektním stavu).
Kromě půjčky jsme měli i přesvědčení, že když člověk něco umí a dává do toho všechno, tak zákonitě musí uspět. Naše kavárna s domácími dortíky a dobrou kávou se u nás v Hradci celkem brzy stala místem, kam začaly chodit mámy s dětmi, studenti na randíčka i babičky po procházce - samozřejmě na kávu a dezerty.
Půjčku jsme splatili už před měsícem, ale necháváme si ji pořád k dispozici. U FlexiFinu to totiž funguje tak, že půjčku máte i po splacení pořád k dispozici. A když potřebujete, zase si ji můžete obnovit. Necháváme si ji tedy pro případ, kdyby něco.
Zjistila jsem, že do něčeho se pustit a uspět, není jen o podnikání. Je to o sdílení radosti a pohody s ostatními. Nechci, aby to působilo nějak nafoukaně, ale jsem hrdá sama na sebe i na to, že stojím na vlastních nohách a hostům je u nás dobře.
Jestli chcete něco smysluplného rozjet, máte na to, věřte mojí zkušenosti
Anna
