Zpět
Dospělost má zvláštní schopnost. Umí člověka přesvědčit, že všechno příjemné musí chvíli počkat. Kafe v klidu? Až po práci. Výlet? Až o víkendu. Odpočinek? Až budou hotové všechny povinnosti. Jenže tady přichází menší problém. Povinnosti se množí rychleji než plastové krabičky od zmrzliny v kuchyňské skříňce. Nikdy nejsou úplně hotové.
A tak člověk čeká na moment, kdy konečně „bude klid“. Jenže ten často nepřijde vůbec.
Spousta lidí má pocit, že radost si musí zasloužit. Že dát si dortík ve středu je skoro finanční zločin a sednout si na hodinu bez notebooku známka lenosti. Přitom právě malé radosti často drží člověka psychicky nad vodou lépe než motivační citát na LinkedInu.
dát si dobrou snídani,
jít se projít bez cíle,
koupit si kytku jen tak,
nebo si večer pustit film místo dalšího „rychlého“ vyřízení e-mailů, které se stejně protáhne na hodinu a půl.
Je zvláštní, jak často bereme běžné dny jen jako čekárnu na víkend. Jako by opravdový život začínal až v pátek večer po posledním pracovním hovoru. Ale většina života se odehrává právě v těch obyčejných dnech. Ve středu ráno. V pondělí odpoledne. V obyčejném čtvrtku, kdy si člověk místo stresu dopřeje něco malého pro sebe.
A byla by škoda všechno hezké pořád schovávat na „jednou“. To totiž někdy chodí později než balík z e-shopu během Black Friday.
Ne, nemusíte si hned rezervovat wellness pobyt v horách a meditovat u jezírka v lněném županu. Pointa je mnohem jednodušší.Přestat mít pocit, že obyčejný den si nezaslouží nic hezkého.
Protože život není jen víkend mezi dvěma pondělky. A malé radosti nejsou odměna za přežití týdne. Jsou jeho součástí.
